Alice Nosáková 04. 07. 2021 Ze života holek
„Pájo, pojedeš se mnou na závody?“ Když jsem se na tuto otázku Páji zeptala, tak jsem ještě zdaleka netušila, jak moc budu této věty během závodu litovat. Přečtěte si příběh o tom, proč se závod Extrém bike Most jmenuje Extrém.
Cesta do Mostu
19. června se v Mostě konaly závody Bike Extrém Most. Trasa měla 56km s převýšením 1800 m. Na Instagramu jsem se snažila sehnat informace o závodě, jak moc je to těžké a jestli to vůbec zvládnu. Díky všem, co jste napsali, že je to v pohodě a že to určitě dám. Fakt díky!
Ok, čekala jsem, že tam bude pár těžkých sjezdů po kamenech a ani z těch videí to nevypadalo, že by to bylo něco těžkého. A tak jsme si s Pájou koupily startovné a hurá na závody!
Den předtím jsem stihla nainstalovat dlouho očekávanou teleskopickou sedlovku. Díky Bohu za tuto vymoženost! A v sobotu jsme s Pájou vyrazily směr Most. Ještě v autě jsme si zpívaly písničku „Je naprosto nezbytnééé, aby nebe bylo blankytnééé, hvězda aby plála lalalá tatatá ůůůú!“ Znáte ji, ne?
Dojely jsme do Mostu, vyzvedly si svoje startovní čísla a se smíchem si řekly, jakou jsme to udělaly zase kravinu. Já jsem před závody vždycky strašně nervózní, jako kdyby to byl nějaký „Svěťák“ (Svetovy pohar v XC). „Ale já se prostě chci vždy umístit na bedně!” a kdo taky ne, že?
Je to strašně stresující, když soutěžíte s 'tolika' holkami!
Ehm, no dobře, většinou je to kolem deseti holek a to jste vůbec rádi, že nemusíte říkat, že jste se umístili jako první ze tří holek. Jednou se mi stalo, že jsem byla 1. z jedné v kategorii, takže vím o čem mluvím :D.
Párkrát jsem se projely, protočily nohy a postavily se na startovní čáru. Udělaly si pár fotek, protože bez fotky, jako bychom ani nejely, požehnaly se a už to začalo - ten blbý tlukot srdce, který pouštějí snad na každých závodech. Jako kdybych dost neslyšela už ten svůj, musím to poslouchat ještě z repráku. Tt, tt,tt...(to je zvuk srdce, kdyby to někdo nepoznal :) ).
Já a Pája na startu, ještě vysmáté.
3..2...1...start!
Je odstartováno, myslím jen na to, aby se někdo nerozsekal hned na začátku a já do něj nenajela a nerozsekala se taky. Jede se kudla hned na startu a já klasicky starty nedávám. Takže to bolí hned na začátku. Všude samý prach, nestíhám dýchat, mám úplně vyschlý rty, přes ten oblak prachu není ani pořádně vidět na cestu, je strašný vedro a všichni mě zezadu předjíždí! Taková moje klasika. Potřebuji tak 20km než se rozjedu. Dost blbý.
Na 10. km to nedávám, totálně mi hoří hlava, mozek, všechno! Chci si sundat ty dlouhé ponožky, dres, helmu, ach jo, já tu snad umřu, honí se mi hlavou. Chci to vzdát, proč jsem na ty závody zase lezla? Už na žádný nikdy nepojedu! Never, ever, never!
Musím být lepší než Pája
Moje soutěživost nezná meze, a proto jsem to vzdát nemohla. Protože kdybych to teď vzdala, projede kolem mě Pája a já bych to psychicky neunesla, že by byla na tom lépe než já:D Ne, ne! Na začátku jsem jí řekla, že jestli bude ona na bedně a já ne, tak friendship over! :D Pokračuji dál, začínám chytat druhý dech a konečně se dostáváme do terénu.
Krásný trail valící se mezi stromy, se kterými občas musíte bojovat, abyste se jim vyhnuli. Občas nějaký ten kámen, kořen. Já už si to vlastně ani moc nepamatuju. Jak už to tak bývá, mozek ty špatný vzpomínky vytěsnil z hlavy. Na prvních kilometrech v terénu to bylo ještě dobrý. Singletrail, pár stromů, trochu kameny. Tak si říkám: „Pohoda, jazz. To dám.”
Pozor, přituhuje!
No, a pak to začalo být lehce ostřejší, sjezdy s volně položenými ostrými kameny, sem tam něco přejet, přeskočit, kořeny, kameny, podle mě tam jednu chvíli stál i jelen, kterého jsem musela přeskočit! Tak náročný se mi to zdálo! Fakt, nekecám! :D Navíc bylo strašně sucho, takže to docela klouzalo.
Před některými sjezdy jsem měla smrt v očích, ale zastavit nemůžete, protože do vás najede X chlapů, kteří jedou za vámi. Takže prostě pouštím brzdu a jedu, není čas ztrácet čas. Nejlepší na těch závodech je, že většinu věcí, které tam jsou, bych normálně nesjela. Ale jakmile se na vás valí desítka dalších jezdců a jste napumpovaní adrenalinem, tak prostě zavřete oči (ne, nezavírejte oči :D) a lupnete to tam.
Když už začalo docela přituhovat a začala jsem si před některými sjezdy říkat, že tohle je už asi můj poslední, tak jsem myslela na Páju. Jak mě zabije, jak musí asi nadávat, do čeho jsem jí to uvrtala. Já jsem jí totiž před závody strašně ujišťovala, jak to prostě bude v pohodě. Hupsííík :D
Tik tak, tik tak
Nejhorší je, když se podíváte na hodinky a vidíte, že vás čeká ještě jednou tolik. Supr, dochází mi voda, energie, soudnost. Čeká mě stoupání na Hněvín. Těší mě, že přede mnou to šlape i několik dalších chlapů. Tolik už mě netěší, když mi jeden z nich řekne, že bude hůř. „Díky, kámo!”
Jsem na Hněvíně, to je ale krása! Kdybych tak jen měla čas se porozhlédnout. Jede se zas dolů — „Jéé dolů, tak to si určitě oddechnu! Pff, no jasně.” Na tomto závodě si člověk neoddechne ani dolů, ani nahoru, a ani po rovince, protože rovinky tam opravdu moc nejsou. Celou cestu z Hněvína tvoří serpentiny s ostrými zatáčkami. V jedné z ní si ustelu, odřu si lokýtek a zvedám se dál. Alespoň do cíle dojedu s krvavou rukou, pokud tam teda dojedu, říkám si.
Pivo nebo voda?
Konečně to vypadá, že se vracíme do cíle, a mě dojde voda i ve druhém bidonu. Hodinky ukazují ještě 16 km, to bez vody nedám! Bylo minimálně 30 stupňů celsia a já to nechtěla riskovat. Sotva jsem držela řidítka, bolely mě strašně ruce. Ani ne tak nohy, ale ty ruce z těch sjezdů. Potřebovala jsem vodu (a především, aby to peklo už skončilo :D).
Cestou potkávám dva pány, a tak se jich ptám na vodu. Pán jde do auta, ptá se mě, jestli nechci pivo (jako by mě znal :D), ale pro tentokrát si vybírám vodu. I když, měla jsem chuť to tam už zahodit a otevřít si to teplý pivo. Zatímco čekám na vodu, koukám, jak mě všichni předjíždí, ale někdy je prostě lepší zastavit, než to hrotit a umřít někde pár kilometrů před cílem. „Óóó, bublinková voda! Nabírám energii a jedu dál.”
Konečně je za mnou vše technicky náročného a dostávám se na polňačku, kterou znám už ze startu a vím, že už vede do cílové rovinky. Tato část mě kupodivu štvala víc, než všechny kameny a kořeny. Představte si, že vás ruce bolí už tak, že nechcete držet ani řidítka, ani malinkatý pírko a do cíle vás čeká ještě asi 5 km cesta rozdrncaným polem. Na HáTéčku nic moc teda.
Cíl na obzoru
Konečně! Vidím cíííííl, vidím Páááju sedět na tribuně, vidím světlo na konci tunele a jsem tam!
Řeknu vám, že za moji chabou cyklistickou kariéru jsem nic tak technicky náročného nejela. Samozřejmě, že jsem hodně věcí sjela jednou nohou na kole a druhou na zemi, ale někdy jsem překonala sama sebe a lupla to tam.
Trasa závodu je ale opravdu moc hezká, výživná ve všech směrech a opravdu, ale opravdu si na tomto závodě neoddechnete. A vezměte si teleskop! Bude to váš nejlepší kámoš.
Já těsně po dojezdu do cíle. Můj výraz mluví asi za vše.
A takto jsme vypadaly obě ještě asi tak dvě hodiny po závodech :D Úsměv na tváři a spokojenost. Páji to očividně taky stačilo.
A jak jsme s Pájou dopadly? Pája se uvařila a na cca 20. km odstoupila a zajela si do Mekáče. Měla mi napsat SMS, abych nebyla ve stresu, že mě předjede :D
No a já, já jsem nakonec dopadla 78. celkově, 3. celkově v ženách a 1. v kategorii. Stálo to za to a já už pomalu zapomínám na tu bolest a těším se na další závody.
Tak, a to je příběh, jak jsem zjistila, proč se Extrém bike Most jmenuje Extrém.
