Furt Pryč aneb na kole přes půl světa
Iva Frühaufová a Zdeněk Zeman je dvojice cyklistů, která se rozhodla, že bude lepší prosedět období covidových restrikcí a lockdownů v sedle kola, místo v křesle v obýváku. Opustili svá zaměstnání v reklamě, odevzdali klíče od bytu, prodali auto, sbalili pět brašen a vyrazili do neznáma. Za odměnu jim bylo prožití nejlepších šestnácti měsíců jejich života.
Ještě než se s nimi společně potkáme na promítání, zeptaly jsme se jich na pár otázek.
Pocházíte oba z Prahy?
Oba pocházíme z jižních Čech, kousek od Jindřichova Hradce.
Kdo měl ten šílený nápad „objet na kole svět?“
Vlastně vůbec nevíme, kdo s tím přišel první. Před pár lety jsme ve Vietnamu potkali dva Švýcary, co dali výpoveď, prodali byt a vydali se na kole na východ. Asi po roce dojeli do Vietnamu a nevěděli, kam pojedou dál, kdy skončí a tak. Přišlo nám to super, vůbec ne šílený :-) Od té doby jsme si říkali, že by bylo parádní vyjet někam na kole na delší dobu taky. Byl to spíš sen než plán, ale v roce 2020 se naše situace vyvrbila tak, že nebylo na co čekat. Doufali jsme, že vydržíme na cestě rok, a nakonec jsme zvládli 16 měsíců.
Jaké jsou vaše profese nebo čím se živíte, když jste si mohli „dovolit“ na celý rok odjet cestovat na kole? Co tomu předcházelo?
Zděněk: Oba pracujeme v reklamě. Iva jako textařka, já jako designér. Dovolit si vzít skoro na rok a půl volno vypadá na první pohled strašně draze, ale realita je úplně někde jinde. Na takovouhle cestu nepotřebuješ miliony. Spali jsme zadarmo ve stanu, kde se dalo. Vařili prakticky každý den jen rýži s čočkou na benzínovém vařiči a přesouvali jsme se zadarmo na kole. Cestu jsme pojali tak low cost, jak jsme jen zvládli, a utratili mnohem míň, než by nás stál život v Praze. Pobývat rok v hlavním městě a nepracovat bychom v žádném případě neufinancovali.
Co vás přivedlo k cyklistice? Jak dlouho vlastně jezdíte na kole?
Iva: Na kolo mě posadil taťka, když mi nebyly ani dva roky. Od té doby jezdím. Nějaké sezóny víc, nějaké míň, ale vlastně nevím, co bych si bez kola počala.
Zdeněk: U mě se dá o ježdění na kole mluvit někdy od střední, když jsem dojížděl 18 kilometrů do okresního města na gympl a ukázalo se, že mě kolo baví. Pak na vejšce přišly první pokusy o 24 hodinovky a postupně jsem začal jezdit víc a víc.
Studovali jste a pročítali si hodně informací o bikepackingu, než jste vyrazili nebo jste do toho skočili po hlavě? Cestovali jste takto už někam předtím?
Iva: V prosinci 2018 jsme spolu přejeli Nový Zéland ze severu na jih. To bylo naše první setkání s cestováním na kole a vařením na vařiči. Akce vznikla dost živelně a já jsem vyrážela bez jakéhokoliv „studia“ s tím, že se všechno naučím cestou. Tehdy jsme ale spali po kempech a využívali jejich zázemí. S nocováním na divoko jsme seznamovali až během této cesty. Viděla jsem pár videí Eda Pratta, a to byla moje veškerá teoretická příprava.
Zdeněk: Já se cyklistickou techniku zajímám a pročítám kdejaký web, takže materiál jsem celkem studoval; jaké vybavení použít a jaké ne, co má smysl brát s sebou, a co ne. Třeba stan jsem vybíral téměř rok.
Jaký „typ“ kola jste měli na cestování?
Zdeněk: Jeli jsme na gravel kolech; já na ocelovém „Spešlu“, Iva na karbonové Koně. Oba na *Sramu – 11 převodů, hydraulické kotoučové brzdy a 29” kola. Neměli jsme typické bikepackingové vybavení, ale zadní nosič a *Ortlieb brašny. Do jiných než klasických brašen bychom se asi na takovýhle výlet nesbalili. Hodně jsme o tom v průběhu naší cesty uvažovali a mluvili, a líbilo by se nám jet víc nalehko. Ale xkrát jsme ocenili, že máme věci snadno přístupné, a také, že máme kam dát nákup, když jsme se neovládli v samoobsluze. Není nic horšího než jít po celém dni na kole hladoví nakupovat zásoby.
*pozn.: značka cyklistického převodníku - ozubené kolo
*pozn.: značka cyklistických brašen
Jaké výhody má podle tebe kolo? Co ti jízda na kole dává?
Iva: Cykloturista musí kvůli hmotnosti nákladu jet zákonitě pomalu. Má proto hodně času a hodně toho vidí. Na kole se zároveň pohybuje po malých silničkách a dostane se do míst, kam by se autem dostával jen těžko. Zároveň je zajímavý pro obyvatele měst a vesniček, a ti se s ním chtějí bavit. Často nás zastavovali „místňáci“, chtěli vědět kdo jsme, jak jsme se ocitli zrovna u nich, pohostili nás a vyprávěli o svém životě. To by se nám s obytňákem asi nedělo…
Zdeněk: A další věc je svoboda – jakkoliv to může znít jako klišé. Jakmile se se kolu přidá stan a spacák, člověk může jet kam chce a kudy chce, spát kde chce, jíst kde chce… je úplně nezávislý na systému, na jízdních řádech, na čase. Prostě řeší jen sebe a přírodu.
Jak náročné bylo pro holku takto “nepohodlně” cestovat? Co bylo pro tebe strašákem před cestou a největší výzvou během cesty?
Iva: Ve stanu spím dobře, myli jsme se každý den a když jsem byla hodně unavená a nechtělo se mi ráno vstávat, dostala jsem snídani “do postele”. Za mě dobrý :-) Fakt si nemám nač stěžovat, míru nepohodlí jsme si určovali sami, kdykoli jeden z nás chtěl do teplé sprchy nebo pod střechu, šli jsme. Jediný slabý článek bylo praní prádla, většinou jsme ho šmudlali ve studené vodě někde na benzíně. Pračku jsme cestou na východ viděli málo kdy a vždycky jsme to oslavili.
Největším strašákem bylo, jestli se vůbec dostaneme přes hranice – když jsme odjížděli, nedalo se kvůli covidu cestovat. A největší výzva během cesty? Neupíct se v nařízeném oděvu (dlouhé rukávy, dlouhé kalhoty, volná halena přes boky a zakryté vlasy) na jihu Íránu ve 40 stupních.
Měla jsi se sebou více věcí než tvůj partner Zdeněk, a nebo jsi se naopak uměla sbalit kompaktněji? Myslíš, že mají kluci oproti holkám v bikepackingu v něčem výhodu?
Iva: Moje kolo bylo asi o 10 kg lehčí než Zdeňkovo. Každý gram je znát a já si vůbec neumím představit, jak bych se Zdeňkem mohla jakž takž držet tempo, kdybych toho vezla víc, než on. Nebyli jsme sbalení tak, že bychom si každý vezl jen svoje věci. Kdybychom se někde museli rozdělit, měli bychom problém. Zdeněk by si třeba neměl čím vyčistit zuby, já bych neměla kde spát :)
A jestli mají kluci v něčem výhodu? Jasně. Ale asi strašně záleží na tom, s kým cestuješ. Kdykolvi jsem se ocitla v situaci, která mě (takže vlastně nás) nějak omezovala či znevýhodňovala, Zdeněk mi ji vždycky ulehčil. Vzal všechny starosti na sebe a mě nechal, ať si vyřeším, co potřebuji.
Jaký vztah máš k automobilové dopravě? Máš řidičák?
Iva: Řidičák mám, ale nerada trávím v autě čas. Radši jedu 150 km celý den na kole, než abych se tam trmácela dvě hodiny autem. Teď po naší cestě to platí dvojnásob.
Zdeněk: Řidičák mám, ale nemám co řídit. Auta jsme se před naší cestou zbavili a doufám, že zvládneme fungovat bez něj.
Měli jste během svého cestování na kole nějaký negativní zážitek s auty a řidiči?
Bohužel nejhorší zážitky máme z ČR. Cestou se vlastně nic nestalo, naopak nám všude řidiči přišli ohleduplní. Třeba ve Španělsku radši vjede řidič půlkou auta do příkopu, než aby ohrozil cyklistu. Jakmile jsme ale přejeli hranice republiky a vyměnili gravely za silnice, hned jsme schytali ostřikovače, nadávky, řidiči agresivně troubili. Smutné je, že i v Indii se cyklista cítí bezpečněji než u nás.
Tvůj nejhorší vs. nejlepší zážitek na kole.
Iva: Jeden z nejhorších zážitků byl, když jsem se s mým extra naloženým kolem snažila vyškrábat v Ománu na Jebel Shams – 25 km dlouhý kopec, s řadou úseků přes 19 % stoupání. Párkrát jsem si říkala, že to nedám, že tohle už nepřešlapu, že z toho kola musím spadnout… a jeden z nejhezších zážitků byl, když jsem se dostala na horu a otevřel se přede mnou ten nadpozemský výhled.
Zdeněk: Jeden z posledních dní v Severní Makedonii, kdy jsme se snažili ujet smečce ovčáckých psů. Jeli jsme z kopce strašně rychle, ale najednou se cesta změnila v tankodrom plný děr a drnů, do toho byly všude želvy, mezi kterými jsme museli kličkovat – v ten moment jsem o nás měl strach. A těch nejlepších zážitků s kolem je tolik, že asi žádný jeden nevyberu.
Vryla se vám do paměti nějaká trasa, úsek cesty, který byste označili jako nejkrásnější jízdu vašeho života?
Iva: Jasný, je to těch 28 401 km z Prahy do Indie a přes Evropu zpátky :)
Zdeněk: Přejezd Kavkazu v Gruzii – nádherný úsek divočinou do města Mestia a dál do Usghuli.
Věnovali jste se v dětství nějakému sportu? Měli jste před cestou nějakou fyzickou průpravu? Trénink nebo upravený jídelníček?
Iva: Několik posledních let jsem se docela poctivě připravovala na závody v jízdě na 24 hodin, takže jsem třeba 2x týdně chodila do fitka s trenérem. Od zimy 2019 do léta 2020 jsem dokoncela měla poprvé v životě i trenéra na cyklistiku – pražské studio KOA mě připravovalo na ME, ale z toho kvůli covidu sešlo. Od léta 2020 do odjezdu jsem kromě nesystematického ježdění na kole a badmintonu prakticky nesportovala.
Zdeněk: V dětství ani ne, ale při studiu jsem se vrcholově věnoval nohejbalu – pravidelně jsme obsazovali poslední místo v okresním přeboru. Na kole jsem toho vždycky najezdil celkem dost, ale víc jsem se věnoval opravdovému tréninku až poslední roky – abych byl schopný dělat Ivě na závodech domestika a nebrzdil ji. Speciální sportovní přípravu před cestou jsme ale neabsolvovali – rozhodli jsme se, že natrénujeme cestou.
Co je cyklistická KPZetka pro bikepacking? Bez čeho nemůžeš na kole vyjet na více dní?
Iva: Ortlieb pytel na sprchování, zubní kartáček a toaletní lopatka.
Zdeněk: Pokud je těch pár dní někam mimo město, je toho hrozně moc. Multiklíč, nýtovačka, spojka na řetěz, náhradní duše, lepení, pumpička, stahovací pásky, nůž, lžíce… a ještě by mi toho asi hodně chybělo.
Kde si kola uchováváte? Jsou to miláčci na stěně v obýváku nebo je s klidem uklízíte do sklepa?
Zdeněk: Kola jedině v předsíni. A v kuchyni, v obýváku a ložnici.
Foto: © archiv Ivy a Zdeňka Furt Pryč | text: Jana Trávníčková, Holky nakole
